Pátek, 19 dubna, 2024
Novinky:

Katedra českého jazyka FF OU

Naděžda Bayerová

(5. 9. 1934 – 12. 1. 2013)

Bohemistka, členka katedry českého jazyka FF OU (v letech 1991–1996 vedoucí pracoviště), dlouholetá předsedkyně ostravské pobočky Jazykovědného sdružení ČR, se narodila v roce 1934 v Pustějově u Suchdolu nad Odrou. Po gymnaziálních studiích v Novém Jičíně vystudovala bohemistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Svou pedagogickou a vědeckou dráhu začala v roce 1960 na Pedagogickém institutu v Ostravě a svému pracovišti zůstala věrná, i když se název instituce proměňoval spolu se změnami postavení vysoké školy (Pedagogická fakulta v Ostravě, od roku 1991 Filozofická fakulta Ostravské univerzity).

Generace studentů si ji připomínají jako vynikající pedagožku, jejímž hlavním výukovým oborem byla historická mluvnice češtiny. Vnímali ji jako učitelku náročnou, ale spravedlivou, se smyslem pro pořádek i pro humor. Uměla představit historický vývoj jazyka současným studentům především proto, že ho přednášela živě, s láskou a s velkým odborným zázemím.

Se jménem doc. Bayerové je v rámci československé a české lingvistiky spojen především rozvoj oboru onomastika (Naděžda Bayerová a onomastika). Výzkum vlastních jmen na ostravské katedře založila společně s prof. Rudolfem Šrámkem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a její následovníci v něm pokračují dodnes. K tomuto oboru přitáhla i celou řadu posluchačů, o čemž svědčí mnoho diplomových a později i bakalářských prací, které vedla. Jejich tématy byla nejen antroponyma z oblasti slezských nářečí, ale významné jsou rovněž práce mapující vývoj uličního názvosloví Ostravy, z nichž vychází Ostravský uličník (http://www.mapomol.cz).

Kolegyním a kolegům se často vybaví její mimořádný vypravěčský talent, jehož prostřednictvím uměla z jakékoliv banální příhody vykouzlit příběh tu humorný, tu hororový a díky němuž nebyla žádná schůze katedry nudná. Vybaví se nám také její zaujetí pro obor, smysl pro spravedlnost, vstřícný a přátelský přístup ke kolegyním a kolegům i ke studentkám a studentům.

Jaroslav David, Filozofická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava

Naděžda Bayerová a onomastika

Žaneta Dvořáková (Ústav pro jazyk český AV ČR, v.vi.i., Praha)

N. Bayerová založila na Ostravské univerzitě tradici výzkumu vlastních jmen, která tu úspěšně pokračuje dodnes. K oboru přivedla řadu studentů, o čemž svědčí mnoho diplomových a bakalářských prací. Její vlastní onomastický výzkum, který tu chceme představit, se soustřeďoval na oblast antroponym. Sama N. Bayerová shrnula své bádání takto: „Věnovala jsem se jednotlivým antroponymům ‒ rodným jménům, jejich hypokoristickým podobám, problematice tvoření jmen a jejich expresivitě, dehypokoristickým příjmením a vůbec obecné problematice příjmení. U mnohých jmen jsem prováděla i modelovou analýzu.“ (Šrámek, 2004, s. 226)

1. Hypokoristika

Jméno N. Bayerové je nerozlučně spjato především s výzkumem hypokoristik. V 70. a 80. letech organizovala spolu s R. Šrámkem rozsáhlý sběr hypokoristických podob v oblasti slezských nářečí. Získáno bylo 43 291 rodné jméno (49 % mužských, 51 % ženských jmen) (R. Šrámek, 1991, s. 301). Později N. Bayerová iniciovala elektronizaci kartotéky hypokoristik, která pod jejím vedením vznikla (David, 2009, s. 236). Jak uvádí R. Šrámek (2007, s. 415), obdobné soupisy hypokoristik probíhaly v té době také na pedagogických fakultách v Hradci Králové (S. Pastyřík), Ústí nad Labem (M. Knappová) a v Brně (J. Pleskalová). V rozhovoru s R. Šrámkem (2004, s. 225) N. Bayerová o této anketě řekla: „Zorganizovali jsme totiž rozsáhlý anketový soupis antroponym v osmých, popř. devátých třídách všech základních škol v pěti okresech tehdejšího Severomoravského kraje. Výzkumný areál pokryl celou oblast lašských (slezských) dialektů, v menší míře i přilehlou část nářečí východomoravských na Rožnovsku. Respondenti uváděli nejen své rodné jméno a příjmení, ale i rodná jména rodičů, hypokoristické podoby, přezdívky a některé jiné údaje. Velkou práci tu odvedly pomocné vědecké síly. Materiál byl postupně zpracováván v řadě diplomových prací, které představují areálové sondy a popisují místní nebo regionální antroponymii, její typičnosti, nářeční variabilitu atd. Několik diplomových prací přineslo i cenný nový materiál. Samozřejmě, že se výsledky soupisu staly východiskem mých příspěvků na konferencích, ve sbornících apod.“

Z těchto příspěvků zmíníme jen některé. Je v nich patrné nejen využití bohatého materiálu, který udivuje svou pestrostí, ale především komplexní a systémový přístup ke jménům. Při popisu slovotvorby vycházela N. Bayerová z modelové analýzy W. Wenzela, totiž z formule AB+Sn, kde AB znamená „antroponymická báze“, S „sufix“, n „počet sufixů“ (Bayerová, 1996, s. 115). Z rozborů, které N. Bayerová provedla, vyplývá, že hypokoristika jsou tvořena především odvozováním a mechanickým krácením (tamtéž, s. 122). Rodná jména mají různých počet hypokoristik, která jsou z nich utvořena, některá vytvářejí i celé řady (např. Baru, Barun, Baruna, Barunka z Barbora) a využívají přitom formanty i jejich kombinace, které v apelativní sféře buď neexistují, nebo mají zcela jinou distribuci, popř. funkci (Bayerová, 2010, s. 49). N. Bayerová (1996, s. 135) dospěla k závěru, že hypokoristické podoby „jsou velmi individualizované a někdy se odchylují od základní podoby RJ [rodných jmen] natolik, že se blíží k přezdívkám; v takových případech jsou tedy hranice mezi hypokoristiky a přezdívkami velice vágní, stejně jako jsou vágní hranice mezi jednotlivými expresivními podobami hypokoristik.“

N. Bayerová věnovala velkou pozornost funkcím vlastních jmen a užití hypokoristik v komunikaci. K tomu směřovaly i otázky ve výše zmíněném dotazníku jako např. „Jak tatínka oslovuje maminka?“, „Jak tě oslovuje tatínek, když se na tebe zlobí?“, „Jak tě oslovuje maminka, když ti chce říci hezky?“, „Jak ty oslovuješ svoje sourozence normálně, běžně?“, „Jak tě oslovují tvoji kamarádi, když se ti posmívají?“ atd. (Bayerová, 1996, s. 112‒113). Zajímavé bylo její konstatování, že „kamarádi používají jedné a téže podoby při oslovení ve všech expresivních rovinách“ (Bayerová, 1995, s. 29), klíčovou roli přitom hraje intonace.

Dalším okruhem zájmu N. Bayerové (2010, s. 50‒51) byla skutečnost, že některá zkoumaná hypokoristika jsou regionálně příznaková a typická právě pro oblast slezských nářečí (např. Ščepka, Indra). V některých se však projevují i vlivy cizích jazyků (např. Petro – Petr).

Hlavním výukovým oborem N. Bayerové byla především historická mluvnice. Historii osobních jmen se věnovala např. ve svém příspěvku o Čechořečnosti V. J. Rosy. Přeložila a okomentovala kapitoly z této barokní gramatiky týkající se vlastních jmen, a to tvoření přechýlených podob příjmení a jmen obyvatelských a jmen národů a část o zdrobňování rodných jmen (Bayerová, 2001, s. 30‒38).

Výzkum hypokoristik posléze přivedl N. Bayerovou i k problematice příjmení, neboť právě „Dehypokoristická příjmení tvoří petrifikovanou podobu starších vývojových fází hypokoristik daného regionu.“ (Bayerová, 1996, s. 149)

2. Příjmení

Na začátku 90. let se N. Bayerová zabývala slovotvorbou příjmení. Příspěvky na toto téma přednesla na několika mezinárodních konferencích – na 17. mezinárodním kongresu ICOS v Helsinkách v roce 1990 (Bayerová, 1990, s. 186‒193), na 1. mezinárodní konferenci o slovanských antroponymech v Lipsku v roce 1991 (Bayerová, 1993, s. 90‒95), v Hradci Králové na semináři Onomastika a škola věnovaném onymickým systémům v regionech (Bayerová, 1993, s. 31‒33) či na 10. celopolské onomastické konferenci v Opolí v roce 1996 (Bayerová, 1998, s. 319‒322). Rozlišovala příjmení deantroponymická, která vznikala z rodných jmen (ať již z úředních podob, nebo z hypokoristik), příjmení deetnonymická z označení národů, detoponymická z místních jmen a příjmení deapelativní. Slovotvorným mechanismům se věnovala i v komparativní studii o českých a ruských příjmeních, která vznikla ze složených slovanských jmen (Bayerová, 1999, s. 24‒28). Mnohá z těchto složených jmen se již vytratila z užívání, ale uchovala se právě v příjmeních nebo v místních jménech. Příjmení vznikala z úředních podob těchto rodných jmen (Blahoslav), nebo se tyto podoby staly základem pro tvoření odvozených příjmení (Bohdaník), příjmení též mohla vzniknout pouze z jedné části složeného rodného jména (Chválek z Chvaliboh nebo Bohuchval) a také zkracováním (Kazim z Kazimír).

Zájem N. Bayerové o příjmení se však neomezoval jen na stránku slovotvornou. Všímala si i jejich užití v komunikaci (Bayerová, 1995, s. 88‒92), např. toho, jaké formy osobních jmen komunikační partneři volí, pokud je mezi nimi vztah nadřazenosti a podřazenosti („paní docentko Bayerová“), nebo vztah rovnocennosti, kdy se užívají různé neoficiální podoby a přezdívky („drBay tu ještě není“, „Omluv mne dnes u Bayerky“).

Na problematiku příjmení nahlížela N. Bayerová i z hlediska regionálního. Svůj výzkum zaměřila v 90. letech především na oblast Slezska, jak vyplývá již z titulů jejích studií: Odraz společenského vývoje v slezských příjmeních (1991), K slovotvorné typologii příjmení ve Slezsku (1993), Příjmení na Těšínsku a Karvinsku jako odraz společenského vývoje ve Slezsku (1994), Příjmení ve Slezsku vzniklá z nespisovných útvarů českého národního jazyka (1996), Slovenská příjmení v ostravském regionu jako odraz společenského vývoje (1998). Vedle toho N. Bayerová mnoho let přispívala drobnými „střípky“ do Ostravského večerníku často právě o antroponymech z tohoto kraje. Pro oblast Těšínska a Karvinska je typické střetávání a prolínání češtiny, polštiny a němčiny, jak to N. Bayerová (1994, s. 29) ilustrovala i na příkladech vlastních jmen: česká příjmení byla poněmčená (Schramek) a popolštěná (Kuczera), německá příjmení počeštěná (Fišer) a popolštěná (Szwarz), polská příjmení počeštěná (Kovalčín). K těmto změnám docházelo jak po stránce pravopisné na základě výslovnosti, tak po stránce slovotvorné. N. Bayerová se ve dvou svých studiích zaměřila na problematiku příjmení polských, protože těm podle ní u nás na rozdíl od německých nebyla věnována taková pozornost. U těchto příjmení zkoumala jejich způsob tvoření navazujíc přitom na slovotvorný model lužickosrbských antroponym W. Wenzela (Bayerová, 1994, s. 27‒32), ale všímala si i jejich motivací, přičemž vycházela z třídění J. Beneše (Bayerová, 1991, s. 166‒170). U českých příjmení z oblasti Slezska pak upozorňovala na to, že mnohá mají nářeční charakter, ať již ta deapelativní (Večeřa, Kožušník), tak i ta deonymická (Indra, Petrůj), specifická jsou v této lokalitě též příjmení havířská a hutnická, která vznikala ze slangových (např. Štruc ze šturcovat, tj. „sypat“) nebo argotických (Švihlík = Němec) výrazů (Bayerová, 1996, s. 148‒149). Od poloviny 19. století začíná do regionu pronikat i obyvatelstvo slovenské, po roce 1945 po odsunu Němců se tu usazují i Maďaři, Romové, Volyňští Češi, později též Řekové aj. To se přirozeně odráží i v oblasti antroponym. N. Bayerová (1998, s. 187‒190) proto věnovala jednu ze svých studií též příjmením slovenským, s nimiž je možné se setkat na Ostravsku a která tvoří neodmyslitelnou součást antroponymického systému této oblasti.

3. Církevní jména

Na začátku nového milénia (2003‒2005) se N. Bayerová zapojila do řešení grantového projektu Specifika komunikace v českém církevním prostředí (sociolingvistický pohled), jehož výstupem byla kolektivní monografie Specifika církevní komunikace (Ostrava 2005), do níž N. Bayerová přispěla studií o jménech světců v současné komunikaci (s. 199‒208). Na základě lokálních sond konstatovala, že zatímco mezi současnými křestními jmény (tj. jmény, která jsou dávána při křtu) jsou jak jména světců (např. Barbora, Martin), tak i jiná, zvl. slovanská (Jaroslav, Doubravka), jména biřmovací naproti tomu odpovídají jménům konkrétních světců, kteří bývají identifikováni svými atributy (František z Assisi, Kateřina Alexandrijská). Se jmény svatých se přirozeně setkáváme i v příjmeních, v místních jménech (kam se dostala díky osobním jménům zakladatelů obcí) a v názvech kostelů. Ty jsou v neoficiální komunikaci různě obměňovány a eliminovány (kostel sv. Josefa /Don Bosko/ ‒ „chodí k Boskovi“). V poslední části této studie se N. Bayerová zabývala pranostikami a jmény patronů. Detailněji pak tuto problematiku analyzovala ve studii Podoba jmen svatých v rýmové pozici českých pranostik (Bayerová, 2004, s. 207‒214). Biřmovacím jménům, která dosud stála spíše na okraji zájmu české onomastiky, věnovala N. Bayerová též studii v časopise Češtinář (2004/2005, s. 111‒117). Podle její sondy byla v Praze v katedrále sv. Víta v letech 2001‒2003 nejčastější biřmovací jména Petr, Josef a Pavel, z ženských Marie, Anna a Zdislava, v Ostravě pak Jan, Josef a Marie, objevovala se však i jména běžná spíše ve starší generaci jako Augustin, Bartoloměj, Ignác, Hedvika, Julie, Voršila atd. Jména svatých se zřetelem k současné pojmenovávací soustavě byla i tématem přednášky v ostravské pobočce Jazykovědného sdružení, jejíž stručný výtah pak vyšel v Jazykovědných aktualitách (Bayerová, 2004, s. 35‒37).

4. Závěr

N. Bayerová nikdy neshrnula výsledky svého onomastického výzkumu do ucelené monografie. Její studie tak zůstávají roztroušeny v časopisech a v mnohdy obtížně dostupných konferenčních sbornících. Možná i proto se jejím pracím na poli onomastiky nedostává takové pozornosti, jakou by zasluhovaly (srov. např. heslo hypokoristikum v Novém encyklopedickém slovníku češtiny, kde není o N. Bayerové ani zmínky). Nesmazatelně se však zapsala do paměti svých studentů, kteří, jak napsal J. David (2013, s. 331) v jejím nekrologu, „vzpomínají na její humor, laskavost a velké zaujetí, s nímž přednášela“.

Literatura

  • Bayerová, N. (1990): Slovoobrazovateľnaja tipologija češskich familij. In: E. M. Närhi (ed.), Proceedings of the XVIIth International Congress of Onomastic Sciences. Helsinki: University of Helsinki and the Finnish Research Centre for Domestic Languages, s. 186‒193.
  • Bayerová, N. (1991): Odraz společenského vývoje v slezských příjmeních. In: M. Majtán (ed.), X. slovenská onomastická konferencia, Bratislava, 13.-15. septembra 1989: zborník referátov. Bratislava: Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV, s. 166‒170.
  • Bayerová, N. (1993): K slovotvorné typologii českých složených antroponym. Namenkundliche Informationen. Beiheft 17, s. 90‒95.
  • Bayerová, N. (1993): K slovotvorné typologii příjmení ve Slezsku. In: W. Wenzel (ed.), Anthroponymica slavica. Namenkundliche Informationen. Beiheft 17. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag, s. 90‒95.
  • Bayerová, N. (1994): Příjmení na Těšínsku a Karvinsku jako odraz společenského vývoje ve Slezsku. In: J. Svoboda (ed.), Jazyk a literatura v česko-polském kontextu. Ostrava: Filozofická fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě, s. 27‒32.
  • Bayerová, N. (1995): Hypokoristika v oblasti slezských nářečí, Acta onomastica, 36, s. 27‒30.
  • Bayerová, N. (1995): Nominativní a vokativní funkce i podoby antroponym v mluvených projevech. In: D. Davidová (ed.), K diferenciaci současného mluveného jazyka. Ostrava: Filozofická fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě, s. 88‒92.
  • Bayerová, N. (1996): Hypokoristika v oblasti slezských nářečí: jejich slovotvorba a jejich podoby užívané při oslovování v komunikaci rodiny, Linguistica, 2, s. 109‒138.
  • Bayerová, N. (1996): Příjmení ve Slezsku vzniklá z nespisovných útvarů českého národního jazyka. In: R. Šrámek (ed.), Spisovnost a nespisovnost dnes. Brno: Masarykova univerzita, s. 148‒149.
  • Bayerová, N. (1998): Slovenská příjmení v ostravském regionu jako odraz společenského vývoje. In: P. Žigo – M. Majtán (eds.), 13. slovenská onomastická konferencia Modra-Piesok 2.-4. októbra 1997: zborník materiálov. Bratislava: Esprima, s. 187‒190.
  • Bayerová, N. (1998): Složená příjmení ‒ kritéria třídění. In: E. Jakus-Borkowa ‒ K. Nowik (eds.), Najnowsze przemiany nazewnicze. Warszawa: Energeia, s. 319‒322.
  • Bayerová, N. (1999): Česká a ruská příjmení vzniklá ze složených slovanských jmen. In: K. Klímová – H. Kneselová (eds.), Propria v systému mluvnickém a slovotvorném. Onomastika a škola. Brno: Masarykova univerzita, s. 24‒28.
  • Bayerová, N. (2001): Rosa o některých změnách osobních vlastních jmen. In: H. Kneselová – I. Kolářová (eds.), Vlastní jména v mluvnicích češtiny a v tradicích českého mluvnictví. Brno: Masarykova univerzita, s. 30‒38.
  • Bayerová, N. (2010): Několik poznámek k lexikologii hypokoristik. In: J. David – M. Čornejová – M. Harvalík (eds.), Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky. Ostrava: Filozofická fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě, s. 46‒52.
  • Bayerová, N. (1993): Die Typologie der Wortbildung der schlesischen Hypokoristika. In: J. Bartůňková ‒ R. Šrámek (eds.), Onymische Systeme, Hradec Králové: Gaudeamus, s. 59‒60.
  • Bayerová, N. (1993): Wortbildende Systeme der tschechischen Familiennamen. In: J. Bartůňková ‒ R. Šrámek (eds.), Onymische Systeme, Hradec Králové: Gaudeamus, s. 31‒33.
  • Bayerová, N. (2004): Jména svatých se zřetelem k naší současné pojmenovávací soustavě. Jazykovědné aktuality, 41, s. 35‒37.
  • Bayerová, N. (2004): Podoba jmen svatých v rýmové pozici českých pranostik. In: J. Raclavská (ed.), Parémie národů slovanských II. Ostrava: Filozofická fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě, s. 207‒214.
  • Bayerová, N. (2004/2005): Biřmovací jména. Češtinář, 15 (4), s. 111‒117.
  • Bayerová, N. (2005): Jména světců v současné komunikaci. In: N. Bayerová et. al., Specifika církevní komunikace. Ostrava: Filozofická fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě, s. 199‒208.
  • David, J. (2009): Naděžda, Naďa, Naděnica, Naděnka… Bayerová. Acta onomastica, 50, s. 236‒237.
  • DAVID, J. (2013): Bay, Bay – Za paní docentkou Naděždou Bayerovou. Acta onomastica, 54, s. 331‒332.
  • Šrámek, R. (1991): První česká socioonomastická práce. Slovo a slovesnost, 52 (4), s. 299‒303.
  • Šrámek, R. (2004): Vzpomínání s Naděždou Bayerovou. Acta onomastica, 45, s. 222‒227.
  • Šrámek, R. (2007): Onomastika. In: J. Pleskalová ‒ M. Krčmová ‒ R. Večerka ‒ P. Karlík (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, s. 414‒415.

Studie vznikla s podporou dlouhodobého koncepčního rozvoje Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., RVO: 68378092.

The article summarises the research of Naděžda Bayerová in the field of onomastic. She was focused on three main problems of anthroponyms – hypocoristic forms of given names, surnames (especially from the region of Silesia) and names of saints.

Keywords: anthroponyms; hypocoristic names; given names; surnames; saints; Silesia

Klíčová slova: antroponyma; hypokoristika; rodná jména; příjmení; světci; Slezsko

Žaneta Dvořáková
odd. onomastiky ÚJČ AV ČR, v. v. i.
Valentinská 1
146 17 Praha 1

Vzpomínka doc. PhDr. Naděždy Kvítkové, CSc. (Univerzita Karlova Praha)

Kolegyně a přítelkyně Naďa Bayerová

S Naďou jsem se seznámila v době vysokoškolských studií v Olomouci. Byly jsme krajanky z jednoho okresu, a to Nového Jičína. Další naše osudy poznamenala Ostrava, kde jsme obě učitelsky působily a příležitostně se setkávaly. Nejužší vazby však přineslo naše zařazení do vědecké aspirantury ke společnému školiteli, nezapomenutelnému prof. Jiřímu Daňhelkovi. Pravidelně jsme se scházeli na aspirantském semináři v přátelském rodinné atmosféře pana profesora.

Období normalizace však nám všem život značně zkomplikovalo. Prof. Daňhelka byl na to nehůře, dokonce musel z univerzity odejít a pracoval jako stavební dělník. Přesto jsme všichni tři udržovali přátelské kontakty, kdy se pan profesor se snažil působit na nás svými odbornými radami, vždy nás vyzýval k odborné práci s tím, že není všem dnům konec. Pokusily jsme se napsat k životnímu výročí pana profesora článek připomínající jeho zásluhy při vydávání staročeských památek. Měly jsme velkou radost, že se podařilo tento náš společný příspěvek s názvem Badatel, který zpřístupňuje minulost, v Lidové demokracii otisknout (Neděle s LD č. 5 dne 3. února 1989). Bylo to v době, kdy pan profesor měl u nás zákaz jakéhokoliv publikování.

Pro Nadino odborné zaměření měly velký význam kontakty s prof. Rudolfem Šrámkem, který ji uvedl do společnosti onomastiků. Stala se členkou Onomastické komise ČSAV (AV ČR), a tak poměrně často dojížděla do Prahy na jednání této komise. Vždy si našla příležitost, abychom se mohly setkat. Pro mne to znamenalo nové lingvistické informace a zejména osvěžení v době, kdy jsem pracovala mimo univerzitní prostředí. Díky tomu jsem se po revoluci po návratu na univerzitní půdu účastnila onomastických seminářů i konferencí, a to aktivně s vlastními příspěvky.

Po revoluci Naďa působila určitou dobu jako vedoucí katedry bohemistiky v Ostravě. Zasloužila se o to, že byla uspořádána vědecká konference s názvem K diferenciaci současného mluveného jazyka a srdečně mě na konferenci pozvala. Přispěla jsem tam článkem Vyprávěč František Nepil. Rovněž mě Naďa pozvala na přednášku v Ostravské pobočce Jazykovědného sdružení AV ČR, kterou dlouhá léta vedla; její zásluhou tam panovala vždy mimořádně přátelská atmosféra.

S Naďou mne spojovala ještě jedna skutečnost: obě jsme pocházely z věřících katolických rodin. Po revoluci Naďa promýšlela grantový projekt, který by se týkal náboženské a církevní komunikace. Její zásluhou jsem měla účast na grantu Ostravské univerzity, věnovaném této problematice. Hlavní řešitelkou byla Nadina bývalá studentka Marcela Grygerková (dnes Lhotská). Setkávání a spolupráce na grantu byla vždy velmi přínosná a přátelská. Jako výsledek vznikla publikace Specifika církevní komunikace (Ostrava 2005). Přispěla jsem do ní tématy Jazyková stránka kázání a Modlitba jako kulturní a jazyková hodnota. Nadin přínos nápaditě představovala kapitola Jména světců v současné komunikaci, v níž autorka bohatě využila svých zkušeností získaných v oblasti onomastiky, a to zejména antroponym.

Ještě v době normalizace, a to vzhledem k poněkud příznivější situace na katedře v Ostravě, mohla Naďa i přes značné potíže obhájit svou kandidátskou práci a posléze získat titul docentky. Tím se jí otevřela možnost stát se brzy po revoluci v roce 1990 recenzentkou mé kandidátské disertace (odevzdané již v roce 1969) Vývoj textu kroniky tak řečeného Dalimila. V roce 1993 ochotně přijala členství v habilitační komisi pro mé jmenování docentky. I později byla ochotna recenzovat mé práce, např. Staročeský text z kvantitativního hlediska. Jejích připomínek jsem si velmi vážila, byly vždy věcné a směřovaly k obohacení publikace.

Závěrem bych ráda zdůraznila Nadiny osobní vlastnosti: vstřícnost, přátelskost, zejména však smysl pro spravedlnost a životní pravdivost.

V Praze 3. listopadu 2020

Vzpomínka doc. PhDr. Svatopluka Pastyříka, Ph.D. (Univerzita Hradec Králové)

Sestřička

Bývá tomu tak mezi sourozenci téměř v každé rodině, zejména mezi sestrami a bratry. Na jedné straně časté škorpení, na druhé straně láskyplný vztah. A tenhle model platí nejen dosud v reálném životě, platil před časem i mezi doc. Bayerovou a mnou.

Nejdříve jsme se osobně potkávali jenom na onomastických setkáních a na Onomastické komisi, později také i na dalších lingvistických konferencích. Samozřejmě jsme se už předtím znali z odborných článků a příspěvků v různých lingvistických sbornících. Zkrátka – věděli jsme o sobě. Jenom cestu jsme k sobě hledali těžko. A to i přesto, že jsme oba kopali na stejné vinici. Jenže každý jsme měli jinou motyku a kopali z jiné strany. Lidsky jsme přitom měli k sobě od počátku velmi blízko, ačkoli jsme to nedávali veřejně najevo. Inu, typický vztah mezi sestrou a mladším bratrem v jedné rodině.

Druhým důvodem naší vzájemné blízkosti byl moravský původ nás obou, nejvýraznějším rysem však bylo společné hnízdo, z kterého jsme oba vyletěli, milovaná olomoucká Alma mater. Ve vzpomínkách na ni se naše vzájemné vztahy snad projevily nejvíce a nejvýrazněji.

Při mé habilitační zkoušce seděla paní docentka mezi zkoušejícími a tvářila se docela přísně. Inu jako starší setra. Měla na to ostatně právo. Starší sestra. Po tom examinátorském martyriu jsem z fakulty vystřelil jako blesk a na adresu své starší sestry jsem až ve vlaku, když jsem se psychicky srovnal, přes zuby procedil: „No, počkej…. S tebou už nikdy nepromluvím. Rozumíš? Nikdy!“

Časem jsme na sebe přece jen znovu narazili. A zase znovu v Olomouci. Příznačné. Na můj odměřený pozdrav se mě s úsměvem zeptala: „Proč jste posledně tak rychle zmizel? Čekali jsme, že si oddechnete, vrátíte se a popovídáme si.“ „To určitě! A kvůli tobě“, pomyslel jsem nakvašeně.

Asi to ale nebylo tak horké. Dál se nic nedělo. Nakonec mi řekla, že stejně patřím k nim, k olomouckým. Pohladilo mě to sice na duši, na usmíření to ale přece jen ještě nebylo.

Mám teď před sebou fotografii z ledna pětadevadesátého roku. Důležité datum. V Hradci Králové se konala onomastická konference. Patřila k ní i exkurse na Veselý kopec do skanzenu lidových staveb Vysočina. Byla zima. Skončili jsme v rázovité vysočinské hospodě. „Mám jít za ní, nemám?“ Kopretiny v lednu po ruce nebyly. Mám, nemám, mám, nemám? Byl jsem pln rozpaků. Protože jsem však patřil k organizačnímu týmu, věděl jsem, co se sluší a patří. Při obchůzce jednotlivých stolů jsem si nechal nakonec stůl, kde seděla početná ostravská ekipa. Určitě mě v tom ostravské dámy nenechají. Odhadl jsem je dobře. Nenechaly. Zábava byla výborná. Pouze k soukromé diskusi s paní docentkou jsme se nedostali. Uff. Docela jsem si oddychl.

Vůbec jsem ani netušil, že ani jí to nebylo jedno a že sama přemýšlela o tom, jak náš vztah upravit. Druhý den při loučení mi nejen bez problémů sama od sebe tykala, ale zároveň mě rovněž pozvala k sobě na návštěvu na ostravskou fakultu. Slíbila, že mi ukáže, jak ona sama postupuje při sběru hypokoristického materiálu a jeho zpracovávání. No hurráá! Trpělivost přece jen přináší růže!

Při nejbližší příležitosti jsem se tedy vypravil do Ostravy.

Při zpáteční cestě mi ovšem v hlavě hučelo jak v úlu. Měli tam velmi obsáhlou materiálovou onomastickou sbírku, a to nejen hypokoristickou, ale i jmen po chalupě apod. Jenže jsem nechtěl jít touto cestou, mé záměry byly poněkud jiné. Budu si nejspíš muset najít jiné řešení, jinou cestu. Nakonec – porovnáme-li naše články z té doby, vyplyne rozdíl mezi našimi přístupy jak olej na vodu. Sice mě trošku mrzelo, že nebudeme pracovat na hypokoristickém tématu společně, ale na druhé straně zase oba můžeme rozšířit své názorové spektrum. Tak to nebyla zase úplně zbytečná a marná cesta. Sourozenci se také neschovávají jeden za druhého.

„Cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou.“ A my jsme kromě společné vůle měli k sobě blízko i způsobem uvažování, práce, metodologií. Jak by to bylo možné? Inu, vyletěli jsme z jednoho hnízda. Olomoucké prostředí se totiž nedá zapřít. Poznamenalo nás výrazně a stejně. Olomouc.

A nebylo to jen univerzitní milieau, byl to především prof. Jiří Daňhelka, vůdčí duch olomoucké lingvistiky. Poznamenal nás oba (samozřejmě i mnoho dalších jiných našich kolegů). Máme k sobě blízko. Jako bratři a sestry. Jednou jsme to při nějakém setkání oba s doc. Bayerovou vzájemně konstatovali: Morava, Olomouc, otec Daňhelka.

Jsme sourozenci. Po otci Daňhelkovi.

V Hradci Králové 24. srpna 2020

Rozhovor s prof. PhDr. Rudolfem Šrámkem, CSc. (Masarykova univerzita Brno)

V Brně 21. července 2022, rozhovor vedl Jaroslav David.

JD: Pane profesore, kdy a kde jste se poprvé s Naděždou Bayerovou potkali a jak dlouho jste spolu intenzivně spolupracovali?

Na to je snadná odpověď. Čtrnáct dní před 21. srpnem 1968 se v Praze konal 6. mezinárodní sjezd slavistů. Na tom slavistickém kongresu, kdesi na chodbě, jsem potkal Jaroslava Hubáčka, s nímž jsem se znal, v doprovodu dvou osob, které jsem neznal – Naďa Bayerová a Jiří Svoboda. V tom šel kolem Ivan Lutterer, naprostá náhoda. Tak se tedy seznámili, a tím to skončilo. A druhý nebo třetí den, to už nevím, po odpoledním jednání, které se táhlo dál, se lidé houfovali na chodbách a dohadovali patrně na večeři. Najednou přišel Hubáček, my jsme tam byli s Martou, mojí ženou, a povídá: „Můžeme vás pozvat? Bylo by dobré, kdybychom šli spolu na večeři.“ Nakonec jsme tedy řekli jo. Byli tam ti tři jmenovaní, nakonec se tam přidal kdosi, ale nevím, jestli to byl Jaroslav Pleskot, nebo ne, to už nevím. Ale co je důležité – při tom rozhovoru byl tehdy Vladimír Šmilauer, protože ten hovor se odehrával nedaleko jeho pracovny. Najednou se tam na chodbě objevil Šmilauer, ale měl, řekl bych, nějaké vyšší poslání. A tak se tam Naďa seznámila i se Šmilauerem. No a u té večeře jsme domluvili, že bych někdy přijel do Ostravy, protože už se začala akce se soupisem pomístních jmen, že bych nějakým způsobem všechno představil; navíc jsme potřebovali získat spolupracovníky. Pozval mě Jarda Hubáček – nikdo jiný to tehdy nemohl učinit. Já jsem tam přijel a dost dlouho jsme se bavili napřed o přípravě Českého jazykového atlasu, protože jsem paralelně dělal dialektologii. A když přišla řeč na zachování dialektu a dialekt jako každodenní útvar hovoru, tak se do toho vpletla Naďa. Ona tu situaci znala z Novojičínska, od své rodiny, takže tam vzniklo takové povídání o dialektu. Potom jsme se dohodli na seminářích, jejich onomastické formě a spolupráci. Ta se zaměřovala na sběr toponym, aby byl kvalitní a realizovaný studenty. S Naďou jsme se dohodli, se souhlasem Hubáčkovým, že já budu jednou za dva měsíce jezdit do Ostravy na orientační vstupní přednášku, která by byla završena seminární prací vycházející ze sběru pomístních jmen vždy v jedné konkrétní vesnici.

JD: To znamená, že vy jste proškolil studenty a docentka Bayerová dohlížela na sběr materiálu.

Ano, rozneslo se to po fakultě mezi studenty. Vždycky jsem měl v semináři hodně zájemců. Začali tam chodit i studenti z historie, a dokonce se tam objevily i dvě ženy z germanistiky. No to se mně hrozně líbilo, protože jsem mohl argumentovat i poněmčováním. Vždycky jsem začal: „No, a co jsou Hukvaldy? Co jsou Hulváky? Odkud to je? Proč máme tady Petřvald a Rychvald a Landek a já nevím co všecko.“

JD: Jak se vám s Naděždou Bayerovou spolupracovalo? Ptám se, protože si pamatuji – to už byla dáma v letech, ale pořád byla taková velmi živá – když za něčím stála, tak byla velmi tvrdohlavá, neustoupila. Hádali jste se spolu?

Ne, my jsme se nikdy nepohádali tak, že bychom se rozešli ve zlém. Vedli jsme takové, řekl bych, hovory docela hluboké, kde jsem Naďu musel přesvědčovat, že pojem sémantika je v onomastice něco jiného než v apelativech, protože v ní převažuje ta individuální – základní sémantická vztahová funkce k jednomu objektu. To zaprvé. A zadruhé, že jméno nic neznamená, nýbrž jméno má pojmenovací motiv. Když se někdo jmenuje Hubáček, tak to není člověk, který má malinkou hubu, to neexistuje, ale je to přezdívka. Proces nominace je jiný, ten mechanismus je stejný, ale jde jinými kolejemi. A jiná dimenze je taky v přejímání, v přejímání v komunikaci mezijazykové nebo veřejné. S apelativy to je snadné, protože to se děje téměř denně. Ale kdo převzal místo Istanbul jméno Cařihrad? Nebo místo Aachen my máme Cáchy, jak to? Proč máme Štramberk a Brušperk a Hukvaldy atd. Čili důležitý je ten kontaktový aspekt a funkční individuálnost.

JD: Doc. Bayerová na Vaše rozhovory často vzpomínala. Když jsem byl poprvé u ní v pracovně (dnešní D502) říkala: „Tady v tom křesle sedával vždycky Rudek, než jel za maminkou do Hošťálkovic nebo domů, a vyprávěl mi o propriální sémantice.“

Naďa byla ovlivněná dvěma okolnostmi. A to Jiřím Daňhelkou z Olomouce a jeho tezí, že mezi propriem a termínem je blízkost. Avšak termín pokrývá nekonečnou řadu jednotlivin, stejným způsobem, protože ten znak je stejný. Kdežto z tisíce Lhot nevytvoříte pojem lhota. Tam je ten postup jiný. A ještě byla jedna okolnost, a to slovenská. Já jsem jednou jel do Ostravy a ve vlaku jsem četl separát od Vincenta Blanára. Týkalo se to jeho modelu živých jmen, které definoval. Já jsem pak před Naďou jenom tak prohodil: „Vidíš, tady mám od Blanára ten separát a je to velice zajímavé, protože to stojí na pomezí lexikologie, sémantiky a komunikace.“ Na toto téma jsme se začali bavit a toto hledisko, toto trojmezí, bylo vlastně téměř vždycky mezi námi, protože když byl jasný pojmenovaný objekt, nemusel být jasný motiv, nebylo jasné jméno. Jednou jsme se dostali dokonce na jména Ostrava a Ostravice, ten vztah mezi nimi, kde šlo o to, že Ostrava byla řeka a Ostravice něco na té řece. Jako Svitava a Odry a Opava, tak i Ostrava. Ta řeka se musela jmenovat potom Ostravice. Jako je Svitavice, Opavice, Moravice, Morava atd. Čili, Naďa pro to měla neobyčejný smysl, protože měla smysl pro systematičnost.

JD: Důležitou složkou vysokoškolského působení Naděždy Bayerové byla práce se studenty. Často vzpomínala na exkurze, na terénní sběry. Jak to vlastně probíhalo a sbírali jste jenom hypokoristika, nebo jenom pomístní jména, nebo všechno?

To i to, ale cíleně jsem valnou většinou sbíral pomístní jména. My jsme s těmi studenty volili místa, která soupisová akce vynechala. Na mapě se ukázala velká díra. Potřebovali jsme ji zaplnit; příkladem byla situace např. na Přerovsku. Jana Pleskalová o tom sběru píše ve Zpravodaji. Postup byl takový: sešli jsme se, Naďa vybrala studenty, zajistila pro ně na rektorátu a na děkanátu peníze a to, že jim to bude uznáno jako seminář, čili oni nic neztráceli.

Přijeli jsme například do Přerova a měli jsme večer nebo pozdě odpoledne takový vstupní seminář. Já jsem jim vykládal jednak o podstatě vlastního jména – na to musí být velice mazaná otázka –, na co si dávat pozor, jaké jsou typy tvoření… Vše velmi stručně, samozřejmě. A zadruhé, v jakém nářečním hávu jména zapsat a v jakém nářečním systému se pohybujeme. Čili, tam jsme byli na Hané, tak jsem během čtvrt hodiny jim představil hanácký vokalismus a napsal jsem jim, že musí psát do̬b, nikoli dub, se širokým o̬, protože bo̬k je buk. Tam je fonologický rozdíl i fonetický. No pro mnohé, téměř pro každého to byla novinka. Poprvé slyšeli, že fonologická hodnota je tím kritériem, kterým se z hlediska tvoření v nářečí zeměpisné útvary u nás podstatně liší. Potom vystoupila Jana Pleskalová. No a Jana ještě s jednou studentkou, později mladou asistentkou u nás na Ústavě, jim předvedla strukturní typologii jmen. Jednoslovné, singulár, s předložkou, s posesivitou, jaké obtíže potom budou při sběru, ve skloňování nebo dopídění se základního nominativního tvaru. A Naďa to komentovala vždy, když se během našeho výkladu spontánně vyskytl morfologický, popř. lexikální nebo sémantický jev. Ona říkala: „Vidíte, to jsme probírali tehdy a tehdy,“ anebo „co je o tom v mých skriptech,“ aby tam byla vazba. Potom jsme vzali mapu, kde byly na vytečkovány, tedy vyznačeny ty lokality. A teď jsem říkal: „Vytvořte trojice, popř. čtveřice, popř. dvojice.“ Podle toho, kolik jich bylo. „Pojďte vy první, vezmete si obec Helenín, dostanete se tam autobusem tady od nádraží z Přerova, odjedete ráno.“ Rozdělili jsme je a říkal jsem: „Pozor, tady třeba v Oseku už si nebudete jisti, jestli je to středohanácké o̬, nebo už jenom o, ale je tam kus kelečského nářečí.“ Řekl jsem, co a jak, a Jana to říkala ostatním. A my tři jsme se rozdělili taky. Jednou, dvakrát tam byl s námi i Milan Majtán ze Slovenska. Jednu skupinu jsme doprovázeli do té obce na dopoledne, odpoledne jsme se přesunuli do jiné obce, pokud to šlo. Večer jsme se sešli a každý předložil svůj materiál, každá ta dvojice řekla svůj dojem. Ty dojmy byly následující: zaprvé nadšení, že objevili něco nového, a zadruhé to něco nové, že je to existence jazykového faktu, abych to tak nazval, že oni se naučili něco, co žije, v tom pozorovali, že ten jazyk žije. Naďa dodala: „No vidíte, toto je ten sociální, společenský a ten komunikační aspekt.“ Potom jsme jednotlivé názvy rozebrali, ne všechny samozřejmě, to nešlo, ale každé dvojici jsme řekli: „Tak vyberte jeden název, o kterém byste chtěli slyšet něco bližšího.“

Takže když bylo 12 skupin, tak jsme měli 12 jmen a Jana a já, popř. Naďa a Milan Majtán jsme si to vzali, rozdělili, něco jim řekli a potom jsme tak volně s nimi diskutovali celý večer. A bylo zajímavé, že po tom prvním dni ty soupisy z toho dalšího dne byly o třídu lepší, přesnější co do zaznamenání struktury i variant, které zachycovaly. Čili, tam jsme také s Janou a Naďou sledovali, jak studenti vnímají život jména. Nikoli tvorbu, ale život jména, v té živé komunikaci. Čili, ten vztah jazyk – komunikace byl neustále srovnáván.

JD: Dělaly se i nějaké společné terénní výzkumy zaměřené třeba na hypokoristika, což bylo hlavní téma Naděždy Bayerové?

Ano a vrchol všeho byl pětidenní nebo čtyřdenní výzkum ve Velkých Karlovicích. Tam bylo asi 50 lidí. Přijel tam Blanár, Michal Blicha, Ján Matejčík atd. Studentů bylo plno, protože Velké Karlovice jsou rozlohou obrovské, mají asi kolem 3000 pomístních jmen. Tam Blanár trošku nešťastně, podle mého mínění, začal studentům vysvětlovat svou vysokou teorií o modelech a modelování jmen, to bylo ještě mimo jejich chápání. Zase jsme se rozdělili – v údolí Miloňov jsme studovali hypokoristika, v údolí Razula jsme studovali a sbírali pomístní jména. Studenti si to tematicky přehazovali. Ti, co dělali hypokoristika, šli druhý den na pomístní jména. Výzkum začal v 10 ráno, rozchod a sraz v hospodě byl odpoledne v 5 hodin. Mezitím studenti sbírali. Potom jsme to zkrátili do 3 hodin odpoledne, protože jednou jsme o materiálu, který byl šíleně zajímavý, mluvili skoro do půlnoci. Byla tam tehdy se mnou moje žena Marta – posbírala s Oldřichem Sirovátkou pověsti a vydali knížku Šest černých kohoutů. To jsou nejnovější pověsti z Velkých Karlovic – staré, ale nejnověji zapsané.

JD: Takže vás zajímala i tato témata?

Ano, samozřejmě, protože je důležité, jak jméno vykládáte. Já jsem říkal: „Podívejte se, nikdy nezačínejte otázkou, odkud to jméno je, jak se to jmenuje. Zeptejte se: „Stojíme tady a podívejte se ten kopec, jak se jmenuje?“ „Brada.“ „Na Bradě, tam těch hub roste, že?“ Zapíše se.
„A vykládá se o tom něco?“ „Jo, víte, tam jedna ženská spadla z takové velké zdi, skály dolů a rozbila si bradu a teď celý život i do kostela chodila s křivou bradou.“
Čili, my jsme měli i takovýto materiál, je v Ústavu na excerpčních lístcích, pokud to ten student zapsal.

Poté, co jsme přijeli domů, se na nástěnce katedry objevilo, že přijedu, řekněme, příští týden a žádám zájemce o diplomovou práci z onomastiky, z mikrotoponomastiky, tedy ze sběru, ať přijdou. No a teď se ukázalo, co máme dělat. Začal jsem: „Děvčata,“ většinou to byly dívky, „dvě věci. Za první, půjdete do obchodu, který se jmenuje Obuv, a koupíte si boty. Takové turistické boty, pevné. Ze dvou důvodů – abyste mohly chodit v terénu a měly krabici, kterou si necháte, protože tam budete skládat ty excerpční lístky.“
A vždycky, když se odevzdávaly ty diplomky, tak vedle toho byla povinná krabice s excerpčními lístky, to existuje na Ústavě dodnes. Byly řazeny abecedně, podle lexikálních heslářů, lokalizace, např. z Výškovic. Dále byl na nich uveden model, tedy uspořádání podle modelového třídění, a, ale to už bylo složitější a později jsme to nechali být, rovněž mezijazykový a jiný vztah, který v těch pomístních jménech, včetně té lidové etymologie, je. To se potom subsumovalo do základního katalogu. I ten základní katalog má heslo dub, heslo brada, kde je uvedena etymologie, lokalizace, objekt, co se o tom vykládá, jak se to skloňuje atd. Tak to bylo v tom materiálu. Ale Praha to odmítla. Praha chtěla, aby bylo u Brada např. napsáno „1713 doklad u Sommera“ a ten doklad zní tak a tak. To je historismus, důležitý fakt pro studování jednotliviny, ale celkový systémový pohled byl jiný a tímhle pak uniká.

S tímhle postupem souhlasila Naďa Bayerová, té se to velice líbilo, protože ona mutací vytvořila lexikografický model zpracování těch hypokoristik. Na tom jsme spolu strávili hrozně času, studovali jsme materiál atd. Nechali jsme dokonce vytisknout asi 50 exemplářů map studovaného území, tehdy bylo strašně komplikované nechat si vytisknout mapu, a tam jsme si ta jména zakreslovali. Vzpomínám si na jméno Dolfa, Adolf, to byl modelový případ krácení na začátku. Ukázalo se, že je to typické především pro Štrambersko, Příborsko, Novojičínsko a tam k Frýdku, kdežto celé Opavsko mělo jenom Adolf. Vůbec ne Dolfík. Jenda Balhar je z Březové, od Hradce nad Moravicí, tak jsem se ho na to ptal a on říkal: „Jo, tam byl jeden Dolfík u nás, ale to víš, to byl syn lékaře a ten přišel někde od Olomouce.“ Tomu se museli potom ti studenti také věnovat. Ale ten zeměpisný aspekt u hypokoristik nebyl tak výrazný, těch případů tolik nebylo. Valnou většinou se studenti vrhali na ta pomístní jména a jedna nebo dvě práce byly z literární onomastiky.

JD: Pane profesore, náš rozhovor dospěl k závěru. Kdybyste měl v několika větách shrnout význam onomastické práce Naděždy Bayerové.

Určitě je to smysl pro systém a systematičnost, vědomý důraz na protiklad nářečnosti a spisovnosti, zřetel k historickému vývoji a komunikační situaci. A samozřejmě téma hypokoristik, kterému se dlouhodobě věnovala. Je třeba zdůraznit i to, že její bádání měla vždy odraz ve výukové činnosti, přesněji – byla s ní úzce propojena.

Jména osob, které se v rozhovoru objevily

  • Jan Balhar (1931–), dialektolog a lexikograf.
  • Vincent Blanár (1920–2012), slovenský jazykovědec zabývající se dějinami jazyka a teorií onomastiky.
  • Michal Blicha (1930–2017), slovenský slavista, ukrajinista a onomastik.
  • Jiří Daňhelka (1919–1993), jazykovědec a literární historik, editor staročeských památek.
  • Jaroslav Hubáček (1929–1920), jazykovědec zabývající se především tématem jazykové kultury a výzkumem slangu a argotu, působil v Ostravě.
  • Ivan Lutterer (1929–2016), jazykovědec, etymolog a onomastik.
  • Ján Matejčík (1933–1997), slovenský dialektolog a onomastik.
  • Milan Majtán (1934–2018), slovenský jazykovědec zabývající se vývojem jazyka, zakladatel slovenské onomastiky.
  • Jana Pleskalová (1949–), jazykovědkyně zabývající se vývojem jazyka a antroponymií.
  • Jaroslav Pleskot (1924–2009), literární historik, editor staročeských památek, působil v Ostravě.
  • Oldřich Sirovátka (1925–1992), folklorista, sběratel lidových pohádek a pověstí.
  • Jiří Svoboda (1931–), literární vědec zabývající se regionem severní Moravy a Slezska, působil v Ostravě.
  • Vladimír Šmilauer (1895–1983), jazykovědec širokého záběru, zakladatel moderní české onomastiky.
  • Marta Šrámková (1935–), folkloristka, sběratelka lidových pohádek a pověstí.

Výběrová bibliografie

Monografie a studie

  • BAYEROVÁ, Naděžda (1974): Pojmenování pádů v hlavních gramatikách do konce 18. století. Příspěvek ke studiu vývoje české gramatické terminologie. Jazyk a literatura. Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, 39. Řada D-10.Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 5–15.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1979): Gramatická terminologie předobrozenská. Spisy Pedagogické fakulty v Ostravě, 39. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 127 s.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1980a): Gramatická terminologie předobrozenská. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 127 s.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1980b): Motivace živých pojmenování v jedné z obcí slezských nářečí. In: M. Majtán (uspoř.), Spoločenské fungovanie vlastných mien. 7. slovenská onomastická konferencia. Zemplínska šírava 20.–24. septembra 1976. Bratislava: Veda, s. 227–231.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1982): O hypokoristických podobách křestních jmen ve slezských nářečích. Jazyk, literatura, umění. Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, 78. Řada D-18.Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 3–10.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1983): Příjmení ve Slezsku vzniklá z rodných jmen. In: R. Šrámek (red.), Onomastika jako společenská věda. Sborník příspěvků z 1. československé onomastické konference (18.–20. 5. 1982 v Trojanovicích). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 121–124.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1984): Výzkum antroponymie lašských nářečí. In: R. Šrámek (red.), Onomastika jako společenská věda ve výuce a školské praxi. Onomastika a škola 1. Hradec Králové: Pedagogická fakulta v Hradci Králové, s. 31–33.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1985): Gramatická pojmenování v náměšťské mluvnici. In: J. Porák (ed.), Starší české, slovenské a slovanské mluvnice. Práce z dějin slavistiky 10. Praha: Univerzita Karlova, s. 57–66.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1987a): Depropriální příjmení v oblasti slezských nářečí. In: M. Majtán (uspoř.), 9. slovenská onomastická konferencia. Nitra 26.–28. júna 1985. Bratislava: Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV, s. 252–256.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1987b): Slovotvorná typologie deonymických příjmení v oblasti slezských nářečí. Jazyk, literatura a umění. Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, 106. Řada D-24.Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 5–10.
  • BAYEROVÁ, Naděžda – ŠRÁMEK, Rudolf (1988): Podíl onomastiky při standardizování urbanonymie. In: P. Žigo (red.), Urbanonymia. Zborník prednášok z 2. celoštátneho onomastického seminára Modra-Piesky 8.–10. októbra 1986. Bratislava: Univerzita Komenského, s. 10–20. [v obsahu nesprávně uvedeno stránkování 8–18]
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1989): O chrématonymech v čítankách 1. roč. ZŠ. In: R. Šrámek – L. Kuba (eds.), Chrématonyma z hlediska teorie a praxe. Sborník z 3. celostátního semináře “Onomastika a škola” Ústí nad Labem 21.–22. 6. 1986. Brno: Onomastická komise ČSAV, s. 80–84.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1990): Slovoobrazovateľnaja tipologija češskih familij. In: E. M. Närhi (ed.), Proceedings of the 17th International Congress of Onomastic Sciences. Helsinki 13-18 August 1990. Volume 1. Helsinki: The University of Helsinki – The Finnish Research Centre for Domestic Languages, s. 186–193.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1991a): K slovotvorné typologii příjmení ve Slezsku. In: W. Wenzel (ed.), Anthroponymica slavica. Vorträge der 1. Internationaler Konferenz zur slavischen Anthroponomastik, Leipzig, 17.-18. Dezember 1991. Namenkundliche Informationen-Beheift 17. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag, s. 90–95.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1991b): Odraz společenského vývoje ve slezských příjmeních. In: M. Majtán (uspoř.), 10. slovenská onomastická konferencia. Bratislava 13.–15. septembra 1989. Bratislava: Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV, s. 166–170.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1992): Vlastní jména ve vybraných textech učebnic českého jazyka v 1.-4. ročníku ZŠ. Modelová analýza. In: M. Blicha (ed.), Onomastika a škola. Materiály zo 4. celoštátneho onomastického seminára konaného v Prešove 12.–13. septembra 1990. Prešov: Pedagogická fakulta v Prešove Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, s. 41–45.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1993): K slovotvorné typologii českých složených antroponym. Namenkundliche Informationen, 17, s. 90–95.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1994a): Nominativní a vokativní funkce i podoby antroponym v mluvených projevech. In: D. Davidová (ed.), K diferenciaci současného mluveného jazyka. Sborník z mezinárodní konference konané 21.–22. 9. v Ostravě. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, s. 88–92.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1994b): Příjmení na Těšínsku a Karvinsku jako odraz společenského vývoje. In: J. Svoboda (ed.), Jazyk a literatura v česko-polském kontextu. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, s. 27–32. [v tiráži uvedeno Sborník prací z vědecké konference Jazyk a literatura v česko-polském kontextu (Ostrava září 1993)]
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1995a): Hypokoristika v oblasti slezských nářečí. Podoby užívané při oslovování v komunikaci mezi kamarády. Acta onomastica, 36, s. 27–30.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1995b): Slovotvorná typologie slezských hypokoristik. In: R. Šrámek – J. Bartůňková – V. Koblížek (uspoř.), Onymické systémy v regionech. Sborník příspěvků z 5. semináře “Onomastika a škola”, konaného 12.–14. ledna 1993 v Hradci Králové. Hradec Králové: GAUDEAMUS, s. 107–111.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1996a): Hypokoristika v oblasti slezských nářečí (jejich slovotvorba a jejich podoby užívané při oslovování v komunikaci rodiny). In: D. Davidová (red.), Konstanty a proměny mluvených útvarů českého národního jazyka. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Jazykověda, 2. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, s. 109–138.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1996b): Příjmení ve Slezsku vzniklá z nespisovných útvarů českého národního jazyka. In: R. Šrámek (ed.), Spisovnost a nespisovnost dnes. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Spisovnost a nespisovnost v současné jazykové a literární komunikaci. Šlapanice u Brna 17.-19. ledna 1995. Brno: Masarykova univerzita, s. 148–149.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1998a): Slovenská příjmení v ostravském regionu jako odraz společenského vývoje. In: M. Majtán – P. Žigo (uspoř.), 13. slovenská onomastická konferencia. Modra-Piesok 2.–4. októbra 1997. Bratislava: Filozofická fakulta Univerzity Komenského – Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV, s. 187–190.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1998b): Složená příjmení – kritéria třídění. In: E. Jakus-Borkowa – K. Nowik (eds.), Najnowsze przemiany nazewnicze.Warszawa: Energeia, s. 319–322.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1999): Česká a ruská příjmení vzniklá ze složených slovanských jmen. In: K. Klímová – H. Kneselová (eds.), Propria v systému mluvnickém a slovotvorném. Sborník příspěvků z mezinárodní konference“Onomastika a škola” konané v Brně ve dnech 10.–11. 2. 1998. Brno: Masarykova univerzita, s. 24–28.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (2001): Rosa o některých změnách osobních vlastních jmen. In: H. Kneselová – I. Kolářová, Vlastní jména v mluvnicích češtiny a v tradicích českého mluvnictví. Sborník k jubileu Rudolfa Šrámka. Brno: Masarykova univerzita, s. 30–38.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (2000): K slezskoostravskému uličnímu názvosloví. In: L. Olivová-Nezbedová – M. Harvalík (uspoř.), Onomastické práce 4. Sborník rozprav k sedmdesátým narozeninám univ. prof. PhDr. Ivana Lutterera, CSc. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, s. 26–28.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (2004a): Jména svatých se zřetelem k naší současné pojmenovávací soustavě. Jazykovědné aktuality, 42(1–2), s. 35–37.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (2004b): Modlitba ve stáří. In: I. Bogoczová (ed.), Sborník prací FF OU věnovaný životnímu jubileu prof. PhDr. Jaroslava Hubáčka, CSc., a doc. PhDr. Naděždy Bayerové, CSc. Jazykověda. Linguistica. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 214. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, s. 357–359.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (2006): Zevrubná charakteristika církevního roku, a to částečně i se zřetelem ke komunikaci. Acta onomastica, 47, s. 77–82.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (2009): O antroponymech v běžné komunikaci. In: M. Harvalík – E. Minářová – J. M. Tušková (eds.), Teoretické a komunikační aspekty proprií. Prof. Rudolfu Šrámkovi k životnímu jubileu. Brno: Masarykova univerzita, s. 113–116.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (2010): Několik poznámek k lexikologii hypokoristik. In: J. David – M. Čornejová – M. Harvalík (eds.), Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky. IV. česká onomastická konference. 15.–17. září 2009, Ostrava. Ostrava: Ostravská univerzita, s. 46–52.

Recenze a zprávy

  • BAYEROVÁ, Naděžda (1988): Zdařilý seriál. Naše řeč, 71(2), s. 97–98.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1994): Rudolf Šrámek šedesátiletý. Naše řeč, 77(2), s. 106–108.
  • BAYEROVÁ, Naděžda – DAVIDOVÁ, Dana (1995): Konference K diferenciaci současného mluveného jazyka. Naše řeč, 78(4), s. 205–210.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (1999): K životnímu jubileu Jaroslava Hubáčka. Naše řeč, 82(1), s. 48–50.
  • BAYEROVÁ, Naděžda (2005): Vlastní jméno jako prostředek sociální symboliky (Univerzita Karlova – Pedagogická fakulta, Praha 2004, 48 s.). Acta onomastica, 46, s. 218–220.

Život a životní jubilea

  • DAVID, Jaroslav (2009): Naděžda, Naďa, Naděnica, Naděnka… Bayerová. Acta onomastica, 50, s. 236–237.
  • DAVID, Jaroslav (2013): Bay, bay – za paní docentkou Naděždou Bayerovou. Acta onomastica, 54, s. 331–332.
  • HARVALÍK, Milan (2010): K životním výročím Naděždy Bayerové a Ivana Lutterera. In: J. David – M. Čornejová – M. Harvalík (eds.), Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky. IV. česká onomastická konference. 15.–17. září 2009, Ostrava. Ostrava: Ostravská univerzita, s. 14–18.
  • KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA FF OU (2004): Místo úvodu. In: I. Bogoczová (ed.), Sborník prací FF OU věnovaný životnímu jubileu prof. PhDr. Jaroslava Hubáčka, CSc., a doc. PhDr. Naděždy Bayerové, CSc. Jazykověda. Linguistica. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 214. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, s. 5–7.
  • LAŠŤOVIČKOVÁ, Michaela (2004): Požehnání k narozeninám Nadi Bayerové. Bohemistyka, 4, s. 313–316.
  • PASTYŘÍK, Svatopluk (2004): Jubilující Naděžda Bayerová. Češtinář, 15(1), s. 26–27.
  • ŠRÁMEK, Rudolf (2004): Vzpomínání s Naděždou Bayerovou. Acta onomastica, 45, s. 222–227.